Krušnohorská krajka patří mezi rozpracované návrhy zápisu do Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury Ústeckého kraje.
Počátky řemesla a vliv Barbary Uthmannové
Počátky krajkářství v česko-saském Krušnohoří sahají až do 16. století. S jeho vznikem je spojováno jméno Barbary Uthmannové z Annabergu, jedné z nejvýznamnějších ženských osobností počátku novověku. Díky své obchodní činnosti bývá považována za nejdůležitější saskou podnikatelku 16. století. Proslula především organizací obchodu s prýmky a tkanými pásy, a později také s krajkami. Barbara dbala na to, aby krajkářky měly k dispozici nové vzory, starala se o zaškolení a výuku nových zájemkyň o paličkování. Výsledkem její snahy bylo rozšíření krajkářství i na českou stranu Krušných hor.
Domácí výroba a rodinná tradice
Krušnohorští výrobci krajek se nesdružovali do cechů, výroba byla dlouhou dobu označována jako „domácká“. Domácká výroba byla specifická a odlišná od cechovních řemesel — nemusela se dodržovat hierarchie cechu: mistr, tovaryš, učeň. Výroba probíhala výhradně v domácnosti, kde se odehrával běžný rodinný život. Mnohdy paličkovali všichni členové domácnosti, na finančním příjmu se tak podílela celá rodina.
Průmyslová výroba a secesní krajka
Od 19. století se ve výrobě krajek začaly prosazovat stroje. Například od roku 1839 se v Kadani strojově vyráběly metrové krajky. Na konci 19. století zároveň docházelo k částečnému oživení ruční výroby.
Předlohy tvořili zkušení výtvarníci, jejichž návrhy se vymykaly zavedeným konvencím, a vzory krajek postupně přecházely od secese k art deco. Krajky získávaly vyšší ocenění pro svou originalitu a díky řemeslné pečlivosti byly pevnější a déle vydržely. Tak se zrodila vyhlášená krušnohorská secesní krajka.
Rozvoj a tradice krušnohorské krajky
Na přelomu 19. a 20. století se paličkováním v Krušnohoří zabývalo přibližně 20 tisíc žen. Krajky byly zhotovovávány z lněné, hedvábné nebo vlněné příze, mnohdy protkány zlatými či stříbrnými nitěmi. Zvláštností krušnohorského regionu byly krajky z koňských žíní a slámy. Paličkovaná krajka v českém Krušnohoří byla vydávána za krajku annabergskou, někdy i nizozemskou. Odbyt měla v celém Německu, rovněž v Čechách, Rakousku, Štýrsku, Sedmihradsku, Uhrách a Polsku.
Obchod, ochrana výroby a krajkářské školy
Až do druhé poloviny 18. století byl obchod s krajkami na české straně Krušných hor výhradně v rukou saských obchodníků. Odklon od vlivu Saska nastal v roce 1751, kdy Marie Terezie prohlásila krajkářství
za svobodnou živnost a současně začala celním nařízením chránit domácí výrobu před dovozem cizích výrobků. Založením krajkářské školy v Praze v roce 1767 se tento odklon ještě více projevil. Ve prospěch zkvalitnění výroby ručně paličkovaných krajek byly postupně zakládány krajkářské školy také v Měděnci, Přísečnici a Kovářské.
Konec tradičního krušnohorského krajkářství?
Krušnohorské krajkářství mělo ještě ve druhé polovině 19. století silné historické zázemí, současně se však objevily první známky úpadku oboru. K recesi přispělo vynalezení paličkovacího stroje a rozmach strojové výroby. Tato situace změnila charakter krajkářství v Čechách: Krušné hory začaly ztrácet své dominantní postavení a prosazovaly se jiné krajkářské oblasti, například podhůří Orlických hor v čele s Vamberkem.
Úpadek krajkářství v Krušných horách během 20. století
Ve třicátých letech 20. století německá vláda zakázala dovoz českých krajek z Krušných hor. Německo přitom bylo dosud největším odběratelem krajek z ústeckého regionu, a toto nařízení mělo katastrofální dopad na místní výrobu. Produkci krajek v Krušnohoří zachraňoval pouze vývoz do USA. Druhá světová válka ukončila domácí výrobu krajek a rozpadly se i zbytky faktorského systému. Krajkářství se na české straně Krušných hor po roce 1945 již nevrátilo do původní podoby. S poválečným odsunem německých obyvatel odešla i znalost paličkování a krajkářství v této oblasti téměř zaniklo.
Obnova krajkářství v regionu Krušnohoří
V 60. letech 20. století krajkářské řemeslo v Krušných horách znovu ožilo díky Školskému ústavu umělecké výroby, který otevřel svou pobočku v Chomutově. Jeho žákyně z celého ústeckého regionu objevily krásu šité a převážně paličkované krajky, většinou z vlastního zájmu a bez předchozích znalostí techniky či historického kontextu. Tato skutečnost navázala na staletou tradici řemesla a vedla k obnově krajkářství
v regionu Krušnohoří.
Tradice krajkářství v Krušnohoří dnes
Tradice paličkování v Krušnohoří přežila staletí i významné společenské změny, včetně poválečného vysídlení obyvatelstva. Rozvoj krušnohorského krajkářství je příkladem ojedinělé živé kulturní adaptace — noví obyvatelé regionu přijali historické řemeslo a nadále jej rozvíjejí. Krajkářské řemeslo dnes na území Ústeckého kraje skutečně žije. Dokladem jsou oceněné spolky i osobnosti, které se paličkované a šité krajce věnují nikoli jako výdělečné činnosti, ale jako koníčku, jemuž nadšeně věnují svůj volný čas.
Současní nositelé tradice a ocenění
Mezi nejvýznamnější nositele tradice patří chomutovská lektorka Věra Vlčková — absolventka Školského ústavu umělecké výroby —, která v roce 2019 získala ocenění Zlatý džbánek. Ocenění s poetickým názvem
je každoročně udělováno osobám a subjektům, jež udržují a zachovávají při své činnosti znalosti
a dovednosti v oblasti tradiční lidové kultury v Ústeckém kraji.
Děkujeme paní Věře Vlčkové za navrácení a rozvoj znalosti paličkování do Krušnohoří.
Fotogalerie
